Pasažéři

Režie: 
Jana Boršková
Producent: 
Jarmila Poláková, Taťána Marková (Film & Sociologie)
Česká republika, 2018, 77'

Vlastně my závodíme celej život, my závodíme pořád s časem. A to je to zlý no. Pořád se snažíme udělat v tom životě co nejvíc a teď je otázka jestli to vyhrajem nebo ne.

Synopse

Hrdinové filmu se sešli v divadelním souboru - Pasažéři - a společně připravili hru o tom, jak si představují svůj život po odchodu z dětského domova, ve kterém vyrostli. Skutečnost je však mnohem dramatičtější než divadlo. Pepa jako jediný pracuje, ale nezvládá rozchody s přítelkyněmi a končívá na psychiatrii. Jeho bratr Milan se nedokáže postavit na vlastní nohy a vede silácké řeči. Pali, který z děcáku utekl třikrát za tátou, není v devatenácti schopen postarat se o dvě vlastní děti. Bajdy žije u mámy, nemůže najít práci a smutek zahání kouřením trávy. Film Jany Borškové pojednává o důležitosti lásky, která umí stanovit hranice a dodává pocit jistoty. Režisérka své hrdiny sledovala po dobu šesti let.

JANA BORŠKOVÁ

Biografie

Jana Boršková (1977) vystudovala scenáristiku na FAMU a absolvovala stáž na Université de la Sorbonne Nouvelle v Paříži. Pracuje pro Českou televizi, kde se věnuje hlavně tvorbě publicistických pořadů o cestování. Je autorkou scénářů k několika hraným filmům. Roku 2011 natočila intimní dokument Od višní do višní o tom, jak se její matka vyrovnávala s úmrtím svého manžela.

Filmografie:

2018 Pasažéři
2011 Od višní do višní
2007 Na cestě po Srí Lance
2006 Na cestě po Bombaji
2006 Na cestě po Západním Bengálsku
 

Rozhovor

Váš dokument sleduje osudy čtyř dospívajících mužů, kteří strávili svoje dětství v dětském domově v Letech. Kdy vás poprvé napadlo věnovat se právě tomuto tématu? 
Pasažéry jsem objevila ve stejnojmenném divadelním souboru, který vznikl na hodinách dramaterapie v DD Lety. Moje kamarádka mě vzala na jejich představení do Divadla Na Zábradlí. Představení mě zaujalo autenticitou a hlubokým lidským příběhem. Začali jsme s kamerou docházet na hodiny dramaterapie. Soubor se ale postupně rozpadal, protože jeho členové začali z dětského domova odcházet.  Zajímal mě jejich další osud. Původně jsem chtěla natáčet se všemi osmi členy souboru, ale nakonec jsem pokračovala jen se čtyřmi. Šlo mi hlavně o to, abych mohla natáčet autentické situace z jejich životů, s ostatními členy souboru to však z různých důvodů nebylo možné.  
 
Změnila práce na Pasažérech váš náhled a názor na život?  
Pochopila jsem, že i když jsme si všichni rovni, jakožto lidské bytosti, není možné dosáhnout sociální spravedlnosti mezi námi.  Přesto si každý člověk zaslouží pozornost a respekt. Snažím se k ostatním lidem přistupovat jako k sobě rovným, bez ohledu na jejich sociální původ, etnicitu, náboženství nebo vzdělání. Uvědomila jsem si, jak moc nás ovlivňuje naše dětství. Pokud dítě nedostane v dětství bezpečí, lásku a hranice, složitě si buduje sebevědomí, citovou rovnováhu a vztah k ostatním lidem i sám k sobě. Náprava v dospělosti už může být velmi složitá.

 

Pozvánka

"Když jsem Pasažéry natáčela, viděla jsem před sebou lidi, kteří jsou na dně, ale říkají věci, na které by se ostatní možná nezmohli. Přestala jsem je rozlišovat na bílé a Romy, bohaté a chudé, chytré a hloupé. Začala jsem je brát jako sobě rovné. Není mezi námi žádná jiná cesta než soucit. Na tuto cestu se vydáváme každý den ve svých  životech. Některé věci změnit nelze, ale je možné pokusit se je pochopit. Přála bych si, aby to tak pokud možno vnímali i diváci."  Jana Boršková